Třeba jsem hned od vedle

Dřív jsem taková nebývala. Asi bych měla nejdřív říct jaká, ale ne, řeknu to až na konci. Je to tak rok dva zpět, co jsem byla normální mladá dívka. Šťastná, zamilovaná a milovaná. Tehdy jsem si hřívu barvila na černo. Jenže pak jsem se jeden den ráno probudila a řekla si, že přišel čas ho opustit. Opustit tenhle život, začít od znova. Sama. Ještě ten den jsem se vrátila na svou zrz, opustila svého chlapce. A konečně mohla dělat všechno, co jsem chtěla.

Pokračovat ve čtení “Třeba jsem hned od vedle”

Třetí lekce

Některé naše vnější rysy, se často spojují s rysy povahovými. Blonďaté vlasy jsou z pohádek, znakem křehkosti. Modré oči nositely roztomilosti, někde jsem dokonce četla, že každé novorozeně má v duhovkách určité procento modré barvy, taková pojistka, že mateřský pud bude fungovat. Co je na tom pravdy, nevím. Tak jako nevím, co je zvláštního v mých očích. Nebo možná rovnou v celé tváři. Co v mužích budí ty touhy mě škrtit, praštit, zmučit. Ale zřejmě to tam vážně je. Naposledy to zahlédl před pár hodinami jeden muž ve městě, na poště. Čekala jsem tam, když ke mně přišel, byl vtipný, hezký, proč mu nedat číslo, řekla jsem si. Pár textovek a už jsem zjistila, co jsem vědět chtěla. Má přítelkyni a ta má zřejmě jiný vkus, pak viděl mě. Možná mi sprostota září společně s úsměvem. Možná jen když víš, co hledáš, snáz to najdeš. Ale víte, co jsem nenašla? Článek ze třetí lekce jsem nenašla! A tak, abrakadabra, je tu. Pokračovat ve čtení “Třetí lekce”

Opona

 

Zlehka našlapuju. Nemám koho rušit, jsem sama. Sama ve velkém domě. Je tu ticho. Začíná se smrákat, ani racci venku už nekřičí, v krbu praská oheň, požírá polínka, co jsem tam dala. Schody praskají pod mýma nohama. Zlehka na ně našlapuju. Slyším šramot ze sklepa, zastavím se, naježily se mi chloupky, šramot utichá a schody zase zlehka vržou. Odhazuju halenku, zlehka z nich sklouzla dolů. Stahuju z boků sukni, rozpouštím ohon. Slyším jak venku hučí vítr, jediná symfonie. Větve mlátí do okna ložnice. Ale já mířím do koupelny.

Pokračovat ve čtení “Opona”

Výstřel z aurory

Toulala jsem se nočním hotelem někde na hřebenech norských hor. Loučila se s jedním z mých domovů, vnímala vůni, noční chlad i osvěžující ticho. Procházela jsem chodbou, bosa, užívala jsem si pohlazení chodidel, nesměle se dívala oknem na hvězdy. Přála jsem si vidět polární záři, vidět auroru, přála jsem si slyšet v dálce zvuk klavíru, když v tom jsem něco zaslechla. Smích, lidskou přítomnost; a jako slepá a němá, šla jsem tmou za tím zvukem. Proběhla jsem po špičkách chodbou, před saunou ze sebe nechala spadnout oblečení, zabalila se do ručníku a vešla dovnitř. Pokračovat ve čtení “Výstřel z aurory”

Přátelé na život a na orgasmus

Mít v životě jistoty je vlastně docela fajn. Mojí jistotou je, že mám lodičky ke každým šatům, dost sklenic na víno a někde na vesnici i svýho kocoura. To jsou takový ty emocionální jistoty, samozřejmě třeba práce a byt se taky hodí. Ale tomu se teď zrovna vyhýbám a místo toho si lítám po Norsku, proto i tenhle článek přichází až po dlouhé době. Ale za tři týdny se vracím domů, do postelí a do kaváren, kde budu spát a pak o tom psát. Pokračovat ve čtení “Přátelé na život a na orgasmus”

Druhá lekce

Sedím na houpacím křesle. Zabalená v dece, pozoruju jak venku sněží na norské pláně a v hlavě si přehrávám scény z mého života v Praze. A předem se omlouvám, jestli tohle celý bude znít možná až smutně, ale já si asi nedokážu pomoct. Nedokážu se zbavit myšlenek na jeden klub blízko mé oblíbené kavárny, na ten klub, kam jsem se dřív chodila vypovídat a později.. Později jsem tam měla třeba svou první lekci a o týden později druhou. Pokračovat ve čtení “Druhá lekce”

Vodní pohlazení

Chtěla jsem vždycky umět kreslit. Nebo dokonce malovat. Chtěla jsem vždycky umět tančit. Nebo dokonce skládat hudbu. Chtěla jsem umět vyjádřit myšlenky a pocity, chtěla jsem skrze umění říct všem ostatním, co cítím, co jsem zažila, co jsem viděla. Už dlouho mi muž neřekl mládě, asi už jím nejsem, a já to stejně pořád neumím. Ale naučila jsem se vnímat. Cítím toho ještě víc a neříkám pořád nic. Pokračovat ve čtení “Vodní pohlazení”

První lekce

Každý kdo byl alespoň jednou na mém Twitteru, ví, co se mnou dělají vlaky. Když tohle píšu, tak zrovna v jednom sedím. To, co je tentokrát jinak, je moje vrnění klína. Tentokrát nemám chuť si přes nohy hodit kabát a zajet rukou do kalhotek. Naopak, po dlouhé době, kurva dlouhé době, jsem spokojená. Teda mám strašněj hlad, ale to už k tomu patří. Nejvtipnější na tom je, že jsem se ani neudělala. Pokračovat ve čtení “První lekce”

Rope Spirit VII.

Byl sobotní večer, venku fučel vítr a povlával mi se sukní. S vlasy tentokrát ne, svázala jsem si je do drdolu. To, aby bylo vidět nahá záda. Poslední dobou chodím všude pozdě, takže ani tenhle večer nebyl výjimkou. Už na mě čekala, krásná, rozesmátá. Zabalila mě do svého úsměvu a parfému a já jsem věděla, že i kdyby sedmý Rope Spirit nebyl podle mého gusta, večer to bude skvělý. Pokračovat ve čtení “Rope Spirit VII.”